Moje rodina je důležitým prostředím ve formování mě, Yumi Hayashi.

V roce 1979 žil v Jokohamě v prefektuře Kanagawa a narodil se jako druhá dcera rodiny Hayashi.

Zesnulý dědeček, který byl opravdu zručný, když pro své vnoučata vyráběl hračky, panenky, masky, domečky pro panenky atd. Kvůli světským touhám vnoučat.

Když jsem byl dítě hrající si s hračkami od mého dědečka.

Samozřejmě jsem rád hrál, ale rád jsem sledoval, jak můj dědeček vyrábí panenky. Můj dědeček k jejich výrobě používal jednorázové hůlky a dřevní štěpku, ale okamžik, kdy se jeho dědečkovy ruce znovu zrodily jako panenky a masky s úplně novými životy, vypadal jako magie. Myslím, že moje touha po „dělání věcí“ má velký vliv na mé současné povolání.

Moje zesnulá babička mě vždy laskavě sledovala a podporovala.

V rodině Hayashi, kde moji rodiče pracovali společně, se o mě babička hodně starala, když jsem byl dítě.

Od dětství byla moje babička nejvíc potěšena, když jsem své rodině ukázal obrázky, které jsem nakreslil, a sochy, které jsem vytvořil napodobováním vzhledu. „Úsměv“ takové babičky velmi podporoval její vágní sen stát se „spisovatelkou“ jednoho dne.

Hravý otec, který má vlastní filozofii, ovládá geografii, historii, náboženství atd. A stále se energicky učí tři jazyky český, čínský a korejský i ve věku 74 let.

Hlas mého otce byl v ženské rodině poměrně slabý, ale venku často prokazuje své vysoké komunikační schopnosti.

Když jsem se v roce 2010 oženil s českým manželem (Petrem), začal jsem studovat češtinu pro rodinu svého manžela, včetně mé tchyně, která neumí anglicky. Ve věku 68 let jsem přišel do češtiny sám, měsíc jsem chodil na letní školu, učil jsem se česky mezi malými dětmi a říkal „Hehe“, ale nakonec jsem dostal cenu za dobrý boj., Byl pochválen.

Když jsem den bez třídy chodil po městě se svým otcem, náhodou jsem potkal americké dívky ve své třídě na silnici a viděl jsem, jak můj otec objal „Hiro ~~ !!“ Je to úžasné ...! !! Byl jsem ohromen.

Teta, která pracovala jako návrhářka značkových šátků a kapesníků a stále poskytuje přesné, přísné a vděčné rady.

Už od dětství jsem vždycky obdivoval práci s dědečkem jako tetou.

Teta, která pracuje brzy. Zvláště když moje teta pracovala na barevném schématu, když se zeptala: „Jak se máš?“ Velmi rychle řekla: „Protože barvy volají.“ To je super.

Od dětství mi ukázal spoustu dobrých návrhů. Myslím, že právě proto, že jsem se díval na záda své tety, jsem si přirozeně začal myslet, že „ženy, které pracují, jsou v pohodě!“ Taková spolehlivá teta. Kdykoli se ztratím, od barevného schématu až po finální fázi, okamžitě poslouchám názor tety.

Starší sestra, která byla o čtyři roky starší a měla vynikající známky s neustálým úsilím od útlého věku.

Maloval jsem opravdu dobře natolik, že jsem nemohl konkurovat ostatním studentům univerzity.

Při formování své vlastní osobnosti a ega si myslím, že prvním a největším vlivem byla existence bezkonkurenční „sestry“, která ji nemohla snadno dohonit, když jí bylo dítě ve věku 4 let.

Vzpomínka mé sestry, když byla mladá, byla, že byla obrácena zády ke stolu. Je to jako studovat, číst knihu nebo někdy kreslit obrázek nebo mangu. Byl to úplně vnitřní typ.

Byl to člověk, který na všem tvrdě pracoval, takže než se dostal do povědomí, rychle si uvědomil, že takový nemůže být. Proto přežiji s minimální energií, abych se nepřiblížil co nejvíce k akademickým a čtenářským oblastem, ve kterých je moje sestra dobrá. Poté si myslím, že jsem se stal osobností, ze které dělám maximum, jen pro to, co mám rád.

Úkoly mé letní prázdniny na základní škole mé sestry byly samo-vyrobené pohádky s obrázky a cestovatelskými poznámkami, ale byly opravdu zajímavé (protože to byly triky) a v té době jsem nenáviděl knihy pouze s písmeny. Byl to můj oblíbený čtecí materiál.

Starší sestra, která dokázala vyjádřit svůj vlastní pohled na svět pomocí vět a obrázků.

Neměl jsem žádný zvláštní obdiv, že jsem mohl studovat, ale pamatuji si, že jsem tomu velmi záviděl. Takže i když jsem se vyhýbal specializaci své sestry, nemohl jsem kreslit jen „obrázky“. „Udělám něco zajímavějšího než moje sestra!“, Dal jsem Gamshale nápad a vyvolal v sobě odpor, ale nebyl jsem vůbec partner, a nakonec jsem napodobil, co dělá moje sestra. bylo moje dětství.

A moje matka, která byla jediná, kdo mě vychoval zkažený takovou rodinou.

Letos (rok prasete), matka leté ženy. S charakterem zvěrokruhu ulice, "šílený spěch".

Od dětství jsem se často srazil se svou matkou, která nesnáší ohýbání, je emotivní a je přísná a tvrdohlavá. Ve srovnání s mojí sestrou, která je na všechno vážná a tvrdá, jsem měl postoj, že stěží poslouchám, co jsem řekl, a dělám, co je v mých silách, jen pro to, co jsem chtěl, takže jsem měl mnoho šancí matce vytknout.

Při důležitých rozhodnutích, která jsem učinil mnohokrát v životě, vždy došlo k velké hádce. Osobnost nevzdání se, když řekne „tohle!“ Může být také příčinou konfliktu. Když jsem se rozhodl pracovat jako spisovatel, aniž bych si zvolil profesní dráhu, byl první „soudní proces“ získání souhlasu mé matky.

Pracoval jsem na produkci s neochvějnými pocity, ale když jsem právě začínal, byly chvíle, kdy jsem měl velké potíže. Je to proto, že jsem nevydělával téměř žádné peníze, i když jsem pracoval celý den od rána do rána. V té době mě povzbuzovala moje matka, která byla medvědí.

Často říkám „až 100 duší trojčat“ a při pohledu zpět mám pocit, že moje dětská osobnost je téměř stejná jako nyní. A velkým vlivem, který formoval charakter tohoto dětství, byla „rodina“.

Je to už 12 let, co jsem žil v Praze. Než jsem si to uvědomil, žil jsem v této zemi tak dlouho. A příští měsíc mi bude 40! Cesta „Čtyřicet silnic“ začíná.

Web byl obnoven na přelomu 40 let. Spolu s tím vyzvednu a zapíšu minulé „vzpomínky“.

27. března 2019 Yumi Hayashi